Píšu čistě proto, že mě to baví. V malém rybníčku, jakým Česká republika je, by to ani při nejlepší vůli jinak nešlo. Fakt, že to někdo čte a že se mu to dokonce líbí, je spíš pověstnou třešničkou na dortu a já mám ovocné dezerty k smrti ráda, takže musím milovat i všechny svoje čtenářky :-).

Jsem jako Alenka…

a snažím se uvěřit nejméně v šest nemožností ještě před snídaní. Je pravda, že občas je tou první právě víra ve snídani samotnou, zvlášť ve dnech, kdy musím služebně odjet na delší cestu a být na místě na čas. Proč nemožnosti? Cvičím fantasii. Nezřídka se s dětmi cestou do školy v autě předháníme, kdo vymyslí bizarnější zvíře a zatím vede nejstarší dcera s okřídlenou světélkující mořskou hvězdicí, která vylétá v noci z vody, usedá na skálu a požírá můry, které k ní láká právě její namodralé světlo. Vymysleli jsme toho víc, ale většinou šlo spíš o mutanty koní, králíků a slonů. Hvězdice je originál 😉

Nečekám slávu.

Jasně, bylo by super, kdybych se jednoho krásného dne probudila a z některého mého příběhu byl bestseller, ale určitě to není důvod, proč trávit hodiny a hodiny vymýšlením neexistujícího světa. Jak se z psaní stane prostředek namísto cíle, ztrácí smysl. Je to jenom práce, dřina a pot, jejíž výsledek je navíc vždycky dost nejistý.

Vyhýbám se vlastnímu životu

Psaní je pro mě určitým vytržením z reality. Navzdory všeobecné radě: „Pište o tom co znáte.“ se snažím utíkat spíš k tomu, co je mi cizí, abych si prožila to, co se mi v realitě nepoštěstí. Neznamená to ovšem, že bych to neznala. Každé mojí postavě předchází důkladné zkoumání jejích schopností a povahy. Vím přesně, co by si dala k obědu a co by naopak nepozřela. A když už chci využít všeobecně známá fakta, jako tomu bylo v Jasmínové sérii například u archandělů, důkladně si prostuduji co nejvíc volně přístupných informací a snažím se nepopírat základní znaky takových postav, ale o tom detailněji zase příště.
Facebook
Twitter