Autorské čtení

Bylo to skvělý.

A taky děsný!

Ne vážně. Moje „trénování“ na youtube vůbec nepomohlo 😀 Budu muset cvičit dál. 😉

Naštěstí pro mě, byla atmosféra v salonku v baru Behind the Curtain ryze komorního charakteru, takže moje přeřeky ani nesmyslné drmolení před čtením ukázky tolik lidí zase nevidělo ani neslyšelo. Přísahám, že příště to bude lepší. Pokud tedy nějaké to příště bude.

Nepořizovala jsem fotky.

Přesněji, byla jsem tak nervózní, že jsem si o jejich pořízení zapomněla svému doprovodu říct. Nicméně, kdyby jakékoliv obrazové záznamy z té akce existovaly, bylo by na první pohled patrné, jak skvěle jsem svým jarním vílým outfitem do temného sklepního baru zapadala – což jsem čekala, ale chtěla jsem být oblečená ála Vesna, takže jinak to nešlo.

Vždycky jsem si o sobě myslela, že mám relativně dobré komunikační a prezentační schopnosti. Do životopisu to uvádím jako své silné stránky. Po pátečním čtení musím ovšem připustit, že nemám.Fakt ne. Navíc jsem na místo dorazila hladová a nenapadlo mě nic lepšího než do sebe pro začátek otočit dvě skleničky vína, takže když jsem si sedla na tu horkou židli, bylo vlastně úspěchem, že jsem vůbec četla. V hlavě mi hučelo jako v úlu a písmenka běhala po papíře nahoru a dolů. Hrůza! K tomu jsem si nevzala brýle, protože přece umím číst i bez nich. No jo, jenže střízlivá 😀

Nespěchej, nespěchej!

Přesně to jsem si jako mantru opakovala v hlavě pořád dokola. Jenže to nějak nevyšlo. Tolik jsem to chtěla mít už za sebou. Měla jsem strach, že lidi moje četba nudí a tak jsem je nechtěla moc zdržovat než přijde na řadu další supervtipnej poeta, kterej byl přede mnou. A o to to bylo horší. Jazyk se mi motal a lepil se na patro. Měla jsem žízeň, ale vodu jsem do sebe otočila ještě dřív než jsem vyrazila na místo vyhrazené pro autora, který právě čte.

Potom přišly otázky.

Znáte ten pocit, když si myslíte, že už máte to nejhorší za sebou? Tak přesně ten jsem měla, když jsem přečetla poslední tečku, vlastně jsem jí možná předběhla, takže zůstala nepřečtená, ale vypadalo to, že to nikdo kromě mě nezaregistroval. Dlouze jsem si tedy vydechla a opravdu upřímně jsem se na všechny usmála. Jenže pak jsem si všimla, že se na mě směje pořadatel, zatímco zuřivě míchá led ve sklenici brčkem (myslím, že to bylo brčko, neměla jsem ty brýle) a vzpomněla jsem si, jak Calcatovi, který četl fakt moc dobrý básničky přede mnou, pokládal otázky. Na rovinu, už minutu po našem rozhovoru jsem neměla páru o tom, na co se ptal nebo co jsem mu vlastně odpověděla. Možná mi slíbil litr za to, že už nikdy nepřijdu, nebudu číst a nic nenapíšu, abych ušetřila svět utrpení. Nevím. Na každý pád jsem si to moc užila a jsem si jistá, že žádný peníze mi v peněžence nepřibyly, takže až mě příště někdo pozve, půjdu zas. I kdyby jenom proto, abych poznala nový a fakt zajímavý lidi a získala nervy drásající zkušenost.