Protože jsem otevřená osobnost, holka pro každou špatnost, milovnice muzikálů a divadla obecně, která se ráda zasměje, vyrazila jsem v doprovodu své drahé polovičky do divadla na parodii 5O odstínů.

No, asi jsem tentokrát měla radši zůstat doma.

O čem to bylo?

Tak asi už na světě neexistuje nikdo, koho by fenomén Fifty shades minul, ať už viděl film, četl knihu nebo o tom prostě jen slyšel (což bude asi případ většiny mužské populace a ještě, že tak). Tudíž asi nemá smysl se dlouze patlat v tom, že panenská šmudla Anastázie podlehne svodům bohatého pana Greye, který praktikuje BDSM.

Já jakožto knihomolka jsem zvládla všechno zmíněné, a teď k tomu přibyla ještě muzikálová parodie, která slibuje velkou legraci i pro ty, kteří film ani knihu nečetli. 

No, manžel se úplně vždycky nebavil a musím přiznat, že ani já ne (u filmů jsem se nasmála víc).

Hranice.

To je tenká linka, která dělí vkusný humor od toho nevkusného a musím bohužel říct, že v tomhle případě byla nejen překročena, ale několikrát doslova přeskočena tak dalece, že jsem tiše lapala po dechu a skoro se bála, co dalšího mě ještě čeká.

Lascivní sexuální pózy, roztančené obrovité růžové penisy a píseň, která měla text prakticky o jediném slově: m***t.

Troufám si říct, že tolikrát za sebou jsem ho za svých třiatřicet let života ještě neslyšela. A s hudebním podkladem už vůbec ne. Chápu záměr, vím, že pan Grey se nikdy nemiluje, že výhradně m***á, ale vtipné mi to v dané situaci přišlo jen poprvé, možná podruhé a potřetí už to bylo skoro moc, takže smích mě okamžitě přešel a mou hlavu zaplnila myšlenka na okamžitý únik z hlediště.

Nakonec jsem ovšem vydržela a ještě, že tak, protože opravdu bavit jsem se začala až v druhé polovině představení.

Před a po přestávce.

Jak jsem posledních patnáct minut před přestávkou měla chuť vzít nohy na ramena, tak po ní jsem naopak konečně měla pocit, že jsem právě tam, kde jsem celou dobu chtěla být. Pryč byly doslova explicitní sexuální scény, naznačující koitus všech a všude a konečně se na jevišti začalo dít i něco, co připomínalo komedii. A já se smála. Od srdce a upřímně.

Bohužel oněch patnáct minut života už mi nikdo nevrátí a to nemluvím o děsivé noční můře, v níž mě pan Grey honil s obrovskou čínskou hůlkou kolem postele, aby mi s ní dnes v noci naplácal.

Herci.

Ti byli skvělí. Všichni do jednoho. Největší dojem na mě ovšem udělala Charlotte Doubravová, která doslova s kamennou tváří dokázala bez mrknutí oka zahrát všechny ty bizarní scény. Já bych to nedala. Mám mé neskonalé uznání.

A stejně dobrý byl i představitel Josého, Miroslav Hrabě, když se objevil, smála jsem se prakticky bez přestávky.

Jít či nejít.

Toť otázka. Byla tam obrovská suita žen mezi třiceti a padesáti lety, která se smála od začátku do konce. Dvě slečny za námi kolem pětadvacítky pak odešly už o přestávce. Asi záleží na povaze každého diváka, jestli ho představení nadchne.

Já bych ovšem už podruhé nešla a kdybych měla tu možnost vrátit čas, vynechala bych i to poprvé.

Facebook
Twitter